Tresor Basel 2017

21. – 24. 9.  2017 – stánek B10

Sklo je amorfní látka s nepravidelnou krystalickou strukturou, ztuhlá kapalina. Ač je tajemství jeho výroby lidstvu známo již sedm tisíc let, jako ryze výtvarný materiál, schopný zachytit struktury umělcova nitra, se uplatnil až ve 20. století. Teprve tehdy se rodí první abstraktní skleněné sochy. A čeští sklářští výtvarníci patřili k prvním na světě, kteří dokázali rozostřit hranici mezi užitým a volným uměním. Inovativní, odvážné, mnohovrstevnaté, technologicky vyspělé, řemeslně dokonalé – takové bylo a je české sklářské umění, překvapivé a proměnlivé stejně jako struktura materiálu, s nímž pracuje. Proto má stále své obdivovatele, kupce, následovatele a napodobitele po celém světě.

Klára Horáčková, Evoluce, 2017, tavené černé sklo, Foto: Gabriel Urbánek

Průkopnické abstraktní tavené skleněné plastiky dvojice Stanislav Libenský – Jaroslava Brychtová a unikátní prostorové kompozice Reného Roubíčka stály v 50. letech 20. století na počátku cesty, po níž dnes (nejen) v České republice kráčí stovky umělců. Není žádná umělecká sklářská technika, která by byla tvůrcům ze středu Evropy cizí. Přestože nejvýznačnější postavení stále patří skleněné tavené plastice, dokáží čeští sklářští umělci dokonale výtvarně zhodnotit též technologická specifika dalších postupů. Patří mezi ně zejména z volné ruky či do formy foukané sklo, brus, rytina, malba a fusing.

Martin Hlubuček, Arsenal (Matt), 2016, podjímané sklo foukané do rotační formy, ruční matování, Foto: Jaroslav Kvíz

V České republice dnes působí čtyři početné generace sklářských umělců. Na naši výstavu jsme pečlivě vybrali šest z nich. Podle jakého klíče? Přestože jde o výtvarníky rozdílného věku a estetického cítění, spojuje je snaha po poznání struktury materiálu, s nímž sebevědomě, ale přesto s pokorou pracují. Klára Horáčková vytváří pomocí stavování skla působivé krystalické objekty, Ondřej Strnadel, Martin Janecký, a v neposlední řadě i Martin Hlubuček, se věnují hutnímu zpracování skla, ačkoli každý si našel svou specifickou cestu. Česká tavená plastika v sobě stále skrývá pozoruhodné výtvarné možnosti, což z hlediska materiálu jen dotvrzuje inovativní technologický postup Vitrucell Zdeňka Lhotského. Petr Stanický kombinuje sklo s jinými materiály, přesto sklu ponechává jeho specifické vlastnosti.

Výstava sice nabízí jen malou ukázku pestrosti přístupů, s nimiž dnes výtvarníci v České republice pracují se sklem, přesto není intelektuální hříčkou, ale zprávou o tom, že české umělecké sklo nežije z podstaty a není zahleděné samo do sebe. Právě naopak.

Ondřej Strnadel, Bílá nádoba, 2015, ručně foukané a matované sklo, Foto: Petr Willert

Fotogalerie: