18. 4. – 17. 6. 2014
Ondřej Strnadel se narodil roku 1979 ve Valašském Meziříčí, kde stále žije. Sklu se začal věnovat na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí, po krátkém studiu na Pedagogické fakultě na Univerzitě Palackého v Olomouci zakončil svá studia v Ateliéru Průmyslového designu pod vedením profesora a sochaře Pavla Škarky na Univerzitě Tomáše Bati, Fakultě multimediálních komunikací ve Zlíně.
Od roku 2000 pracuje jako pedagog na SUPŠ sklářské ve Valašském Meziříčí a na Univerzitě Tomáše Bati na Fakultě Multimediálních komunikací. Realizoval skleněné plastiky pro významné české skláře, například pro Vladimíra Kopeckého, Jiřího Šuhájka a další.
Objekty Ondřeje Strnadela vznikají v jeho rukou na huti. Rychlost tuhnutí skloviny určuje tempo práce a definuje tvar. Organičnost jeho objektů vzniká foukáním a tvarováním skla „z ruky“ pomocí klasických dřevěných nástrojů, z nichž některé se do tvaru otiskují více než jiné. Pozorujeme to na příkladu sklářské lžíce, kterou Strnadel používá i jako formu. Fouká do ní nebo ji přímo otiskuje do skla. Lžíce zbavená rukojeti se sama stává miskou. Mísa, ústřední téma Strnadelovy práce, může být „pouze“ uměleckým, ale i užitným objektem, je formou dvou tváří, mění se a přelévá podle úhlu pohledu. Jak říká autor „Je místem, kde se odehrává děj.“ Více o jeho způsobu práce si můžete přečíst zde.
Barevnost převážně silnostěnných objektů vzniká zatavováním barevných střípků i v několika vrstvách, dalším převrstvením a rozfouknutím. Střípky získají rozestupy a zesvětlí barevnost hmoty v tlumené odstíny, jež často výtvarník nasvětluje a jejich hloubku odhaluje brusem a vyleštěním, kterým své dílo zakončí.
Objekty nejen výtvarníka, ale i skláře Ondřeje Strnadela vyzývavě nekřičí do světa „dívejte se na mě“, přesto dokáží upoutat pozornost – díky nápaditosti autorovy práce s realitou, využívajícího často nadsázku či vtip – civilně a střídmě, bez potřeby okázalých gest. Strnadelova estetika netkví ve vesmíru nad vesmírem, ani ve zbytnělém egu umělce, je pevně svázána s naším světem. Nemusí jej ohýbat, ani deformovat, aby mu byl schopen dodat čtvrtý rozměr, onu esenci, bez níž by umění bylo exaktní vědou.
Možná právě autorova schopnost si objekty nejen navrhnout, ale i stvořit, je důvodem, proč jsou tak „člověčí“ a „zemské“. Proč mají duši. Z bezbarvé všednosti se díky imaginaci a zručnosti Ondřeje Strnadela stává živá TA REALITA – žádná země za zrcadlem, ale zrcadlo samo.
PhDr. Petr Nový
hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, kurátor Galerie Kuzebauch