02.09. – 08.10. 2016
Věci, jež nás obklopují, vnímá většina z nás jako prakticky, esteticky či emocionálně užitečné objekty. Jejich účel je pro nás srozumitelný a zřejmý, můžeme do nich promítat své potřeby i tužby a činit je součástmi našeho světa. Rčení „můj dům, můj hrad“, oblíbené od času biedermeieru, lze snadno vztáhnout i na jeho vybavení. Existuje však i čtvrtý rozměr vnímaný umělci napříč generacemi. Jejich vidění světa není měřitelné a vtěsnatelné do pevných kategorií. Spočívá naopak v tom, že jedinou jistotou je nejistota, jiným omezením neomezení a tabu není zákaz, ale pobídka. A tento čtvrtý rozměr si v sobě nese tvorba Riikki Latva-Somppi a Maxima Velčovského.
Poor Little Organ I, 2016, kombinovaná technika, Foto: Aleksi Tikkala
Spojujícím tématem výstavy je pohled na lidské tělo a jeho části v nečekaném nebo provokativním kontextu. Není pochyb, že naše fyzická schránka, podobající se svou křehkou pevností sklu, je inspirací umělcům od počátku věků. Nelze ji však vyčerpat, protože je organickou součástí našeho bytí – každý člověk je mírou všech věcí, věděl již řecký filosof Protágorás. Tvůrčí koncept obou umělců je tedy díky jejich individualitě, i prostoru a času, v němž žijí, jedinečný, přestože ideově vychází z estetiky antických bakchanálií či středověkého karnevalu, kde byla humorná, jadrná, často eroticky zabarvená nadsázka normou.
Riikka Latva-Somppi i Maxim Velčovský vytvářejí objekty, jež mají vzbudit emoce. Nestojí tiše v koutě, ale důrazně si říkají o pozornost publika. Není proto důležité, zda diváka pobaví nebo pobouří, označí-li vystavené objekty za umění nebo artistní kýč. Rozhodně jej totiž k nějaké aktivní reakci přinutí. Bude o nich přemýšlet, bude o nich mluvit. A to je přeci také to, o co v umění jde – být vidět a slyšet. Carpe diem Organika!
Petr Nový
hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou
kurátor Galerie Kuzebauch
Fotogalerie
