24. 1. – 30. 3. 2014
Jan Kubíček se narodil roku 1927 v Kolíně. Vystudoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou a AMU, obor scénografie. Patřil vždy k nejradikálnějším představitelům nepředmětného konstruktivně-konkrétního umění, ve svém výtvarném projevu velice brzy dospěl k čistému konstruktivnímu řádu. Kromě malby je známa i Kubíčkova fotografie, ilustrace a grafika, za kterou dostal v roce 1999 Cenu Vladimíra Boudníka.
Kubíček byl o krok napřed i v uměleckých kruzích své doby. Také omezení během minulého režimu způsobilo, že teprve v posledních dvou desetiletích dochází k postupnému docenění jeho tvorby. Na duben 2014 připravuje Galerie hlavního města Prahy retrospektivní výstavu, která ukáže jeho dílo poprvé v plné šíři.
„… já, člověk, který vzal bílou plochu a s pocitem úlevy
ji rozdělil černou čarou …“
Jan Kubíček je jedním z mála tvůrců konceptuální geometrie u nás. Již od šedesátých let se ve své tvorbě důsledně věnuje konstruktivistickým principům a tendencím. Při jejich ztvárnění, vedle malby a grafiky, vytvářel také konstruktivistické objekty z plastů a kovu. Zjišťoval, že třetí rozměr dává jeho konstrukcím úplnost. Nejvhodnějším materiálem z tohoto pohledu bylo plexisklo. Překrýváním ploch v prostoru vznikaly průhledy, jejich vrstvením se zesilovaly barvy a dávaly jiné tóny, než jaké by vznikly mícháním klasických barev malířských. „Podstatou mého geometrického umění je jednoduchost a čitelnost“, tvrdil. „Když skicu převedu do objektu ze dřeva, kovu či jiného materiálu, zůstane divákovi vždy část konstrukce skryta. Plexisklo myšlenku konstrukce zviditelňuje, činí ji čitelnou, dopovídá, co jiné materiály svými vlastnostmi zakrývají.“
Umělec používal i levnější a dostupnější PVC, které je ovšem méně elegantní variantou. Vzhledem k tomu, že je neprůsvitné a matné, nabízí z konstrukčního hlediska zase jiná řešení. Z kovu navrhl (kromě pár menších objektů) především sérií tyčí a hranolů, z nichž vytvořil v roce 1969 v Galerii Václava Špály jednu soubornou radikálně minimalistickou instalaci. Objekty jsou svébytnou částí jeho díla: malou rozsahem, avšak velmi zajímavou v kontextu ostatní tvorby. Téměř všechny vznikly mezi polovinou a koncem šedesátých let a nebyly nikdy souborně vystaveny ani zachyceny v publikacích.
Jan Kubíček si byl vědom, jaké možnosti plastické ztvárnění nabízí. Neměl však prostorové ani finanční podmínky k výrobě objektů ve větším měřítku, a tak je realizoval spíše jako experimenty, dílčí ukázky. „Větší část skončila ve sbírkách v Německu, několik kusů mají sběratelé či muzea u nás a tři se rozbily během jednoho bouřlivého večírku v mém starém ateliéru,“ přiznal před časem
v jednom rozhovoru.
Přestože různé materiály nabízely celou škálu dalších možností vyjádření, Jan Kubíček se vrátil k dřívějším médiím, především k malbě, kterou pak dále rozvíjel a zdokonaloval. Z objektů se tak stal uzavřený výsledek jednoho tvůrčího období, jež však z umělcovy tvorby nevybočuje, naopak ji doplňuje a prohlubuje. „Značná část objektů zůstala jen na papíře a přitom by jim slušelo umístění do architektury,“ říkával. „Dala by se tak retrospektivně realizovat část mých prací z minulých let. Ukázaly by tím také svoji prostorovou formu, a navíc stále obecně platné geometricko-konstruktivistické myšlenky.“ Toho se bohužel za svého života nedočkal.
Kateřina Zvelebilová