23/5 – 26/5 2019, Grand Palais, Paříž
Galerie Kuzebauch se s výstavou Sculpting in Glass již potřetí představí na veletrhu Révélations v Paříži. Svým kurátorským výběrem čtyř výtvarníků narozených v letech 1970–1980 se výstava snaží poukazovat na tendence ve sklářství spojené s experimentováním a posouváním hranic možného. To, co výtvarníky Martina Janeckého, Annu Polanskou, Josefa Divína a Ondřeje Strnadela spojuje, je především až sochařský přístup ke sklářské tvorbě. Svá díla vytvářejí s přesností a citem, do žhavé matérie skla vrývají syrové emoce, osobní vzpomínky i ticho okolní přírody. Finální různorodost jejich tvorby pak především vychází z touhy po tvůrčí svobodě, chuti experimentovat a nacházet tak nové cesty k vytváření mnohdy až neuvěřitelných autorských výpovědí.
Martin Janecký (nar. 1980) je v současnosti jednou z nejvýraznějších tváří českého uměleckého skla. Pochází ze sklářské rodiny a sklu se věnuje již od útlého věku. Proslavil se především mistrným užitím techniky „inside sculpting“, spočívající ve tvarování sklářské bubliny zevnitř za žhava. Tuto techniku Janecký ovládl pod dohledem Williama Morrise, zakladatele této techniky, a dovedl ji k dokonalosti. Janeckého skleněné, realistické sochy v sobě uchovávají emoce a výrazy stejně žhnoucí jako materiál, z kterého vzešly. Zatímco tvorba Janeckého je především expresivní, další dva výtvarníci své emoce skrývají pod povrchem, zakódované do záhybů skleněných tvarů a jejich struktur.
Janeckého jedinečná technika na sebe nepřestává poutat pozornost. Sám autor však v rozhovoru pro Material Times přiznává, že se často ocitá na tenkém ledě: „Sklo foukám od třinácti let, takže už jednadvacet let. Prošel jsem vším možným, fabrikami a veškerými druhy foukání skla. Technika je to náročná, musí se hlídat hodně věcí, tloušťka, teplota… Snažím se dělat realistické věci, ale učím se pořád. Snažím se porozumět materiálu každý den. I když vypadám, že vím, co dělám, tak tomu tak často není.“
Dílo Martina Janeckého můžete na výstavě Révélations 2019 vidět také v rámci prestižního výběru World Craft Council Europe.
Martin Janecký, Hlava, 2017, ručně tvarované sklo, výška: 40 cm. Foto: Gabriel Urbánek
Anna Polanská (nar. 1973) v souboru váz z taveného skla evokuje strukturu včelích pláství a poukazuje na kontrast mezi přírodou a její nahodilostí a industriálním, přesným zpracováním díla. Polanská vystudovala v ateliérech Kurta Gebauera a Mariána Karla na pražské UMPRUM a v současnosti je vedoucí oboru broušené sklo na železnobrodské sklářské škole. Její tvary jsou jakousi introspektivní sondou do vnitřního světa umělce a zároveň v sobě doslova uchovávají otisky přírody, která má na autorku formativní vliv.
Sama Polanská své dílo vnímá jako jakési Theatrum Mundi. „Skládám k sobě jednotlivá zobrazení, někdy abstraktní, někdy v konkrétní formě, vytvářím určité vztahy ve snaze zobrazit to, co zobrazit potřebuji,“ říká Polanská v rozhovoru pro Material Times. Do svých děl pak často vkládá drobné příběhy, které divák musí podobně jako čtenář v knize dešifrovat. Její dílo je tak v něčem divákovi přístupnější, otevřenější než jiná, více abstraktní díla. „Usiluji o vyjádření určitých pocitů a podstaty, a pokud je divák pochopí a probudí v něm podobné zážitky, je to pro mě úspěch,“ dodává Polanská.
Anna Polanská, Medová s bílou, 2006, tavené broušené lepené sklo. Foto: Jiří Jiroutek
V kontrastu k masivním tavenicím jsou foukané vázy Josefa Divína (nar. 1982) lehké a působí až prchavým dojmem. Divínovy tvary také vycházejí z přírody, vliv krajiny je pak především patrný z natavené stříbrné fólie, která zanechává mapy na povrchu váz. Dojem rozvrásněné krajiny pak dotvářejí i brusem upravená hrdla váz. Divín, žák výtvarníka Vladimíra Kopeckého, ve své tvorbě kontrastuje divokou povahou svého materiálu s klidem krajiny, která dává jeho tvarům podobu. V současnosti Josef Divín učí obor Design skla na Střední umělecko-průmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí a na pražské UMPRUM.
O Divínově tvorbě Sylva Petrová ve své knize České sklo píše: „Divínova témata krajin nebo architektur jsou jen věcí zástupnou a jen zdánlivě reálnou. Těmi skutečnými stavebními materiály jeho projevu jsou prožitek, senzitivita, vhled do „krajin emocí,“ kterí jen nedává okázalými gesty bezprostředně najevo. Jeho díla na povrchu vykazují malířské kvality, odkazující silně k tradici jakési lyrické abstrakce nebo abstraktního expresionismu.“
Josef Divín, Vázy, 2018, foukané sklo s natavenou stříbrnou folií, autorsky broušeno. Foto: Ondřej Galia
Poslední výtvarník, kterého Galerie Kuzebauch již podruhé představí francouzskému publiku, je Ondřej Strnadel (nar. 1979). Strnadel vystudoval Průmyslový design na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně pod vedením profesora Pavla Škarka, v současnosti učí na Střední umělecko-průmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí. Jeho ručně foukané tvary jsou oproti zbylým třem čistě abstraktní, výtvarník skrze ně vytváří tvarosloví rozvíjející estetiku geometrických objektů, které jsou však asymetricky a různě deformovány, což dodává výslednému dílu iluzi pohybu, tekutosti. Strnadel, nositel Bavorské státní ceny 2018, se v nové sérii tvarů tentokrát pokouší o získání ve skle obtížně dosažitelného hranatého tvaru a jde tak až na samé hranice materiálu.
Sylva Petrová o tvorbě Strnadela dodává: „Strnadel v horkém skle tvarovaném z volné ruky, pro Čechy do nedávné doby v autorské tvorbě méně rozšířeném, našel individuální jazyk vyjádření. Jde o jazyk jak originální, tak archetypální a po staletí lidstvo provázející – totiž koncentraci na oblý, měkký, organický tvar.“
Ondřej Strnadel, Soap, 2018, foukané sklo. Foto: Ondřej Willert
Petr Nový, kurátor výstavy Sculpting in Glass a kurátor Galerie Kuzebauch, k výběru výtvarníků dodává:
„České umělecké sklo prošlo v posledních dvaceti letech mnoha proměnami. To nejvýraznější je všudypřítomná chuť experimentovat, a to nejen po výtvarné, ale i technologické stránce. Není snad sklářského postupu, který by v něm dnes nenašel uplatnění a umělecké zhodnocení. Přirozeně se též otevírá světu, inspiruje se v něm a naopak. Tento přístup je typický zejména pro generaci narozenou v letech 1970 až 1980, jež vyrostla v socialismu, ale na vlastní nohy se musela postavit v demokratické zemi. Snad i odtud se bere její specifická kreativita, odvaha a ambice vycházející z bytostného pocitu, že tvůrčí svoboda není samozřejmostí a je nutné si ji považovat a chránit. Krátce řečeno, Generace 40, jak ji můžeme nazvat, má evoluci doslova v genech, a do českého uměleckého sklářství proto vnáší inovace, které mu více než prospívají.“
Galerie Kuzebauch byla založena v Praze v roce 2012. Prezentuje výjimečné příklady studiových děl jak mladých, tak zavedených designérů, výtvarníků a uměleckých řemeslníků a snaží se změnit pohled veřejnosti na současné umění, design a umělecká řemesla. Stovky malých skláren po celé České republice umožnují umělcům experimenty s různými typy skla a technikami a Galerie Kuzebauch jim nabízí zviditelnění napříč uměleckými obory a kontinenty. Jedno mají však tyto aktivity společné – hlavní roli zde hraje sklo. Nejrenomovanějšími umělci sdruženými kolem Galerie Kuzebauch jsou Vladimír Kopecký, Martin Janecký, Vladimíra Klumpar nebo Petr Stanický.
PARTNEŘI:
Tento projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministersva Kultury České republiky:
MEDIÁLNÍ PARTNER:
